MagniArt

Z katalogů, recenzí

... cyklus maleb a kreseb Milana Magni nazvaný Prostor středu nás nevtahuje do prostoru perspektivně iluzivního; autor pracuje s energií barev a vytváří iluzi čistě malířskou – ale oloupanou na dřeň. Na jeho obrazech se hmota i barva propadají do neurčitého nekonečna, jinde se zvedají proti divákovi, v ploše zejí prostorové trhliny jako součást řádu – konstrukce obrazové plochy. Statický střed je dynamizován otevřením třetího rozměru, emočně labilní vertikální osy.
Petr Kovář, 2017
http://artalk.cz/2017/09/04/tz-beguni/

Intenzivní vnitřní dynamika jeho obrazů odkazuje k napětí skrytému pod povrchem krajiny, které je ale přes mnohost neustále se měnících přírodních forem vlastně stálé a trvalé. Magnimu se tak sama krajina stává abstraktním obrazem, který je třeba prozkoumat a pochopit.
M. Šviková, 2013

... nemohl jsem se odtrhnout od Milana Magniho, od jeho abstraktního expresionismu na vyhozených plechových dílech. Kolikrát už jsem měl před očima malby, na kterých se autor tváří, že je outsider a neumí to (a popravdě řečeno - dopadlo by to asi stejně, i kdyby se tak netvářil), ale tady jsem najednou nebyl na pochybách - někdo to tu zatraceně umí a intuice má přesnou ruku.
A. Svoboda, 2010

Milan Magni patřil k těm absolventům brněnské pedagogické fakulty, který byl již za studií vnímán jako originální umělec. Začínal lapidárními abstraktními strukturami, osciloval a dodnes osciluje mezi skripturálním gestem a mnohem radikálnější oproštěností, jež jej přivedla několikrát k výrazné monochromii nebo k zajímavému rozehrávání jakéhosi konceptu "dotýkání se monochromie a jejího zpochybňování". Tiše a zdánlivě nenápadně se postupně zařadil (mezi Měkkohlavé*) jako jeden z mála skutečně originálních umělců mezi brněnskými malíři. Ovšem mezi Měkkohlavými měl také nezaměnitelnou pozici díky pravidelné účasti na vystoupeních kapely Florian, kde dokázal objevovat neobyčejné nástroje a tedy i jiné zvuky, než ostatní...
* pozn. Milan Magni
J. Valoch, 2009

MM vždy zajímala tematika, související s kosmologií, vznikem světa, přeměny chaosu v řád. Tyto ideové podněty interpretoval prostřednictvím archetypálních tvarů, které se v jeho malbě i kresbách objevují v různých pojetích a výtvarných polohách. I při sledování vývojových proměn tvorby MM zůstávají některé její principy shodné – malíř zásadně vytváří neiluzivní obrazový prostor, přičemž zcela eliminuje vyobrazení jakýchkoliv přírodních útvarů nebo forem vycházejících z reality souvisejících např. s vegetací, architekturou, s artefakty předmětného světa. Pracuje s geometrizujícím tvaroslovím, jako jsou sloupy, válce, kvadratické formy, člení a prohlubuje prostor diagonálami, liniemi vnášejícími dynamické aspekty do obrazové kompozice. Skutečnost, že jeho malby postrádají náznak iluzivního prostoru ovšem neznamená, že vytváří čistě plošné malby – důležitou obrazovou komponentou je pro něj barva, jejíž optické vlastnosti vytvářejí dojem prostorové hloubky – transparentní tóny tak kontrastují s barevnými odstíny vystupujícími do popředí, takže vzniká dojem ustupování, prohlubování prostoru.
MM využívá široké škály malířských technologií, umocňujících výrazový účinek obrazu. Kromě olejových a akrylových barev pracuje i s různými organickými materiály, vosky, které mísí s barevnými pastami, jež pak vytvářejí strukturálně rozličný povrch obrazové kompozice. Barva je nositelem emotivního působení malby – zvýrazňuje její harmonické či dramatické obsahové aspekty, podtržené expresivním gestickým projevem nebo naopak hladkým, splývavým rukopisem, prolínáním a vrstvením klidných barevných ploch. Pro malířský projev MM je tak charakteristická jak impulzivní spontaneita malířského gesta, tak dlouhodobější proces předcházející finální fázi vzniku malby, naplňující autorovu představu a pocit o jejím výsledné podobě. Při práci s barevnou hmotou je důležitým prvkem světlo, podtrhující její výrazový účinek, působící jako zdroj energie prozařující či odhmotňující vrstvy pastózních nánosů barev.
Dr. J. Vránová, duben 2006

... tak, jako Milan vyzvedává z temného vodního sloupce proudnicové, třpytivé tvary, nechává i naše oči lovit z tajemných lazur svých pláten tvary, jež do nich ponořil a které zabydlují jeho kosmos. Jaký rozdíl mezi rybou pod vodním příkrovem a tím, co jsme právě vyzvedli z vody! I to je jeden ze zásadních  rysů jeho tvorby – jako malíř (ale i jako vinař!) se zaobírá věčnou nehotovostí forem, neustálým bouřlivým rozením, utvářením, které je přírodě a vesmíru nejvlastnější. Zdá se mi, že se nejraději pohybuje ve sférách, kde dění prochází nedovršitelnou počáteční fází. Nehotovost jej fascinuje, zároveň se však snaží k hotovosti dospět, ačkoli ví, že jí nikdy nedosáhne.
To se obráží rovněž v jeho vinařské práci. Připravuje vína naprosto původního espritu pomocí klasických, polozapomenutých postupů. Všem Milanovým dílům je pak společná doslova sršivá energie, ta je snad pro něj charakterističtější než formální a technická stránka malby či senzorická polarita jeho vín.
B. Trojak, březen 2006

M. není konceptuálním tvůrcem ani programovým malířem, tvoří vždy s bezprostředností a velkou mírou autenticity jemu vlastní. Jako malíř par excelent vrství nánosy barev, pracuje s neiluzivní perspektivou a počítá s efektem kontrastu nebo transparence – dosahuje tak dojmu hloubky nebo splývání. Ví přesně (a tyhle zkušenosti získal jak studiem malby starých mistrů, tak vlastní malířskou praxí), která barva má lazurní a která krycí schopnosti, kdy použít jaké médium a odhaduje, jaký výsledek bude mít experimentování s pigmenty. Výsledný obraz je vždy součtem působení optických i haptických účinků malířské faktury. Jeho malířskému projevu, který se jeví na první pohled velmi spontánní, však vždy předchází konstruktivní a racionální úvaha. Paradoxně tak malíř, jehož tvorba, jakoby se nepodřizovala žádnému řádu, navazuje na tradice klasiků brněnské malby – již tím, že jako jeden z mála současných malířů pracuje s enkaustikou, kterou do moravské malby ve 20. letech minulého století přinesl Antonín Procházka.
Dr. M. Macharáčková, 2003

Skladebným principem M. obrazů i kreseb, je již dávno uplatnění dvou či tří vrstev, které se vzájemně přehodnocují a reinterpretují nejenom esteticky, ale také sémanticky. Základem je redukce obrazové skladby na jakousi jednoduchou a zcela intuitivní spontánní geometrii, ta je zpřítomňována malířským nebo skriptorálním záznamem, jejich kombinací. Vnitřní dynamika M. tvorby vede k tomu, že se u něj střídají skupiny prací barevně a syntakticky oproštěných a realizace s výraznějšími barevnými kontrasty a dynamičtějším záznamem, což vnímáme jako dva komplementární aspekty jeho přístupu.
J. Valoch, 2001

M. M. je umělec. Tvrdím to se vším rizikem, kterým mě po delší době můžete omlátit hlavu. Důvod je jednoduchý! Kdyby nebyl umělcem, nevystavoval by, ale to on ne, urputně se chce jevit společnosti jako naprosto zbytečný tvor, který umí akorát obluzovat ženské a používat štětec. To, jestli se myje, anebo nemyje, je záležitost jiných orgánů.
M. M. bravurně ovládá techniku olejomalby až do poschodí pod ním, vytvořil za posledních několik let dílo, které by se neskromně dalo přirovnat k výchově dítěte odlišné pleti v podmínkách maloměstské aglomerace bez znalosti řeči domorodého obyvatelstva, značně vyspělejšího, jehož zálibou je fotbal.
Proto bych se bál souvislostí mezi M. tvorbou a stavění lodí za Vikingů, na což jsem už jednou, když jsem je taxíkem ze Skleněné louky, upozorňoval.
M. Palla, 1998

M. M. respektuje vývojové návaznosti výtvarného umění. Zdrojem intenzity jeho projevu je (vědomá či intuitivní) volba postupů známých z dějin umění – cizelovanost archetypů vracejících se až k staroindickému umění, barevná svítivost proslulá v malbách pozdně renesanční benátské školy, barokní úsilí o gradaci výrazu, velkorysost konstruktivismu. Vědomí souvislosti historických kořenů a soudobého výtvarného jazyka aktualizuje M. tvorbu nedotčenou módními pomíjivými vlivy.
Dr. B. Gabrielová, 1997