PERIFERNÍ VIDĚNÍ, Muzeum Brněnska, Předklášteří
NA OKRAJI STŘEDU
Když jsme s Hanou F. před několika lety společně přemýšleli o výstavě v prostorách muzea v Předklášteří, která by nějak mapovala tvorbu umělců, žijících a tvořících na území severně od Brna zhruba vymezeném místopisným pojmem Podhorácko, vycházeli jsme ze znalosti „morfologie“ zdejší výtvarné scény a také z dlouhodobých osobních kontaktů. Malířů, sochařů, grafiků a autorů činných i v jiných výtvarných profesích je v tomto mikroregionu opravdu požehnaně a úroveň jejich práce je, v porovnání s jinými oblastmi Moravy a Čech, možná až překvapivě vysoká. Čím si tu koncentraci tvůrčích osobností, mnohdy na tuzemské scéně dlouhodobě etablovaných, vysvětlit? Blízkost kulturního centra Brna a pravidelný příliv (nebo spíš odliv z města na venkov) absolventů brněnských uměleckých škol jistě hraje svoji roli, ale domnívám se, že to není to hlavní, co táhne autory všech generací do lesnaté krajiny svrateckého údolí, k Bílému potoku, Velké Bíteši nebo až na samý práh Vysočiny k Novému Městu. Nevšední krása krajiny, její malebná různorodost, magičnost středověkého kláštera Porta coeli, příběh nedokončené a pouze ve fragmentech dochované baziliky v Deblíně, historie dolování stříbra u Velké Bíteše a inspirující dílo klasiků moravského výtvarného umění (namátkou J. Jambor nebo M. Ranný), kteří byli s tímto krajem nějak spojeni, je také pouze částečným vysvětlením.
Abychom tento aktuální trend „ven z města“ pochopili, je potřeba si položit několik základních otázek:
- jakou roli hrál venkov v umění minulých dob obecně a jakou hraje ve výtvarném umění dnes?
- jak souvisí život na venkově s kreativitou obecně, jakou je (nebo spíše může být) inspirací pro současného autora?
- co znamená venkov pro identitu tvůrce, jakou roli hraje původ, tradice, kontinuita apod., kde mají dnešní oblastní residenti kořeny?
- je možné, že náhodně migrující umělec-prospektor zde, někde na oblasti, najde svoje tuscullum, že se mu tato výspa stane volbou-domovem?
- souvisí nějak jeho tvorba s jeho naturelem, jsou jistí autoři jaksi předurčeni k životu na venkově?
- nakolik je tento exodus výsledkem aktuálního trendu, není touha žít mimo centrum, v jakémsi odstupu od civilizace jenom krátkodobým módním výstřelkem?
- a co vlastně život na venkově dnešnímu umělci nabízí, jaké jsou benefity, případně ztráty, případně jak se jeho tvorba změnila po přesídlení z města na venkov, pokud se vůbec nějak změnila?
- lze být tzv. dvoudomý, čili tvořit (třeba v týdnu) ve městě a zároveň (třeba o víkendu) na venkově? A bude to mít stejný výsledek, nebo při víkendověvenkovském malování to bude vypadat jinak?
- a je vůbec důležité, kde člověk žije a kde tvoří?
Jistě, otázek souvisejících s naším tématem se nabízí mnohem více, snad na ně částečně odpoví sama výstava, ale než se pustím do abstrahování, dovolím si nabídnout příběh zcela osobní. Když jsme se v roce 2006 s manželkou Martinou rozhodli opustit komfortní městský život a zakoupili ve Svatoslavi starší usedlost, náš „útěk před civilizací“ byl mimo jiné motivován i silnou potřebou být v každodenním kontaktu s přírodou. Přestože jsem byl na život na venkově mentálně připraven (rozhodli jsme se dobrovolně a ve zralém věku), přece jenom jsem si byl vědom určitého rizika, především co se týká tvorby. Jak to v novém ateliéru (v novém světě!) půjde, jak ten nový životní rytmus bude fungovat? Jistý jsem si byl jedním, změna je výzva: odjakživa mě na jedné straně přitahoval svět přírody se svojí neuvěřitelnou rozmanitostí a zároveň jsem v tom nepřeberném množství forem hledal jisté archetypy, jistý univerzální metajazyk, a tak jsem se těšil, že budu mít na to všechno, co se pod slovem hledání skrývá, čas a klid, a že to v novém ateliéru konečně pořádně rozjedu… (Když mluvím o přírodě, myslím tím i vše, co se děje ve vesmíru a přeneseně i v lidském vědomí.) Já ale samozřejmě nechodím po krajině takzvaně za motivem, nehledám romantické scenérie ani bizarní detaily. Když už se někam vypravím, tak mě spíš zajímají atmosférické proměny a změny barevnosti – pole například vypadá úplně jinak ráno než večer – a důležité je pro mě i to, co při svých výletech zažívám: na vycházkách se psem (kolem Svatoslavi, vždy stejný okruh!) šťastný naslouchám ozvěně jeho ňafání, ráno u otevřeného okna vdechuji štiplavý ozón, na rybách u vody se promočený třesu zimou, na zahradě se kořím tanci jepic v podvečer. Toho všeho a ještě mnohého jiného se mi na venkově dostává vrchovatě.
Co se týká samotné tvorby, v mém případě především malování, teď s odstupem více než patnácti let mohu prohlásit: NIC PODSTATNÉHO SE NEZMĚNILO! Pokračuji ve svých tématech, stále pracuji s geometrizujícími formami, možná se vytříbil a zjemnil můj smysl pro barevnost (přece jenom sledovat západ slunce nebo perleťový opar po dešti je velký a inspirující zážitek). Snad jenom v jednom aspektu sleduji jistou změnu: na vše mám teď mnohem víc času, ten rozvolněný rytmus venkovského života mému naturelu vyhovuje, mohu se víc „nořit pod povrch“ a vnímat v bezčasí našeho rustikálního zátiší svou existenci s plnou naléhavostí. Dnes, jakoby s jistým poodstoupením, zdá se mi, vidím vše ostřeji, s jistou distancí od shonu a ruchu běžného reálněměstského života jsem blíž sám sobě a možná i sobě lépe rozumím.
A co se týká samotné pozice umělce v dichotomii centra a periferie, středu a okraje atp. a s tím a priori předpokládaného jakéhosi hypotetického deficitu, tak to já neřeším, již dávno jsem si uvědomil, že každý střed má svůj okraj, se kterým je nedělitelně spojen a propojen a naopak, z určitého úhlu pohledu – nebo se změnou měřítka, bráno vizuálně – se nedá okraj od středu rozlišit. Navíc zvětšujeme-li střed, jeho okraje se rozostří a střed se pomalu stává okrajem a jakákoliv část okraje se může zase za jistých okolností stát středem. S trochou poezie řečeno – v epicentru se zvednuvší bouře rezonují na okrajích mentálního areálu a obohacena o nový kontext, se energie původního výboje spirálou vrací do výchozího bodu. A co člověk-tvůrce, kde je to nejlepší, kde má stát? Asi jak kdo, jak to komu vyhovuje. Někomu je jedno, kde tvoří a někdo zase hledá ideální kulisy, jeden potřebuje mít ateliér v bezpečí svého rodného gruntu, druhému vyhovuje nomádský kmit mezi několika lokalitami.
Já to vidím jasně, periferie ani centrum ve své podstatě neexistují, nebo ještě jinak, s nadsázkou a razantně: střed je všude, kde to člověk dokáže reflektovat. Ale popravdě – a domnívám se, že v tom nejsem sám – nejlépe se tvoří s odstupem, na okraji středu. Tam se totiž stále něco děje.
Milan Magni
Plakát A1 lze zakoupit na výstavě nebo u autora (14. 3. - 30. 5., viz pozvánka), cena 150 Kč
ATELIÉR 2023
