Napsali
Písaříková J., rozhovor s Milanem Magni, in: Dny otevřených ateliérů na jižní Moravě, JMK KÚ, 2024, s. 76-81
Milan Magni je především malíř, ale ve svém ateliéru ve Svatoslavi se věnuje také kresbě, grafice a pracuje i s přírodními materiály, dřevem a hlínou. Dlouhá léta působil jako výtvarný pedagog na Masarykově univerzitě a se svou tvorbou se účastnil řady výstav u nás i v zahraničí.
Kde se nachází tvůj ateliér?
V malé obci Svatoslav za Deblínem, na samém rozhraní krajů Jihomoravského a Vysočina, na území přírodního parku Bílý potok v takřka nedotčené krajině, což by mohlo být samo o sobě lákavým podnětem k výletu. V roce 2006 jsme zde s manželkou Martinou zakoupili starší usedlost, kterou od té doby upravujeme pro potřeby našich výtvarných aktivit. V současnosti je zde v provozu grafická dílna, je zde prostor pro práci s keramikou a dřevem, a hlavně jsou tu k vidění dva malířské ateliéry – můj a manželčin –, neboť v jednom společném by to nefungovalo. A protože náš „útěk před civilizací“ byl mimo jiné motivován i silnou potřebou být v každodenním kontaktu s přírodou, jsme obklopeni zahradou, kde se nám s pomocí dcery, která je zahradní architektka, podařilo vytvořit něco jako ostrov zeleně a barev. Daří se zde nejen nám, ale i nejrůznějším živáčkům.
Bylo těžké zvyknout si na život mimo město?
Vzhledem k tomu, že jsme Brno opustili v poměrně zralém věku a dobrovolně, tak jsme na pobyt na venkově byli mentálně připravení.
Skutečně ti na venkově nic nechybí?
Snad někdy pociťuji jistou frustraci z (ne)vztahu místních k přírodě. To, co občas vidím v krajině – vyvezené hromady odpadu, plasty, brutální zásahy do vegetace a tak podobně –, mě skutečně trápí. Někdy mám pocit, že se spoluobčané zasekli někde v reálném socíku a příroda je pro ně nepřítel, se kterým bojují, a že ji netolerantně vykořisťují. No a samozřejmě tady nefunguje žádná lokální kultura, vše je pouze na bázi těžké komerce, nic původního náš primitivní kapitalismus nevytvořil: staré tradice zanikly, nového a pozitivního je pomálu. Naštěstí do Brna je to kousek…
Čemu se jako umělec věnuješ?
Odjakživa mě přitahovaly čisté abstraktní formy a zároveň svět přírody se svojí neuvěřitelnou rozmanitostí. Jsem ten typ, který musí něco vytvářet rukama. Je to nejspíš dáno geneticky, stojím na konci dlouhé řady italských dekoratérů-řemeslníků, tato dispozice se v naší rodině vyskytuje po několik generací, a tak o mém osudu bylo rozhodnuto zřejmě už před mým narozením. Je mi celkem jedno, jestli něco vytvářím v ateliéru, na zahradě nebo v lese. Po dlouhých letech, kdy jsem se zabýval výhradně malbou, jsem si tady ve Svatoslavi začal i s keramikou a dřevem.
Odkud čerpáš inspiraci?
Mou největší inspirací je příroda a tím myslím i vše, co se děje ve vesmíru a přeneseně i v lidském vědomí. Já ale samozřejmě nechodím po krajině takzvaně za motivem, nehledám romantické scenérie ani bizarní detaily, mě spíš zajímají atmosférické proměny a změny barevnosti – pole například vypadá jinak ráno než večer – a důležité je pro mě i to, co při svých výletech prožívám: na vycházkách se psem v okolí Svatoslavi (vždy stejný okruh!) nasávám ranní ozón, na rybách se promočený třesu zimou, v podvečer na zahradě se kořím tanci jepic. A v těch všech nekonečně proměnlivých podobách toho materiálního světa, do kterého jsme vrženi a z něhož není úniku, hledám jakési praformy, jimiž na nás působí kosmická energie. Asi nejlepší ilustrací tohoto mého přístupu jsou dva poslední projekty, se kterými jsem se prezentoval na výstavách: Opus Magni v tišnovské Galerii J. Jambora a naposledy letos STROMEN – PRAŘEZ – KVĚTICE v brněnské Art Gallery.
Tvoje žena se do DOA rovněž umělecky zapojí?
Tvorba manželky Martiny měla poněkud delší rozjezd. Více než tři dekády se věnovala výtvarné pedagogice – učila na ZUŠ, což ji zcela vytěžovalo – a teprve po odchodu do zaslouženého důchodu se může věnovat malování. Specializuje se na veristické podání přírodních objektů, kdy metodou barevných posunů a přezvětšování ozvláštňuje banální přírodniny, jako jsou například brambory, nebo s využitím popartové estetiky naturalisticky přenáší na plátno motivy květin.
část rozhovoru
Hned po příjezdu mě Milan Magni pozval na projížďku, polní cestou jsme vyjeli na kopec nad vesnici. Vzal mě sem, aby mi ukázal, co je pro něj ideální krajina – na jedné straně rozlehlý lán pole, kde za obzorem vykukuje kus lesa, na druhé výhled na Svatoslav. Říká tomu ne-krajina. Dole pod polem se ukrývá koryto Bílého potoka, kus právě té Vysočiny, kterou má rád.
Když jsme se ještě s jeho ženou Martinou usadili ke stolu, řekl mi, že si celý rozhovor už den předtím imaginárně přehrál. Následoval proud souvislé řeči, ve které odpověděl na téměř všechny dosud nepoložené otázky. Rozhovor, vzniklý již před mým příjezdem, se nyní jen otiskl na záznamník.
Jak jste tady ve Svatoslavi dlouho?
Od roku 2006. Když se mě někdo zeptá, odkud jsem, vždycky váhám. Nejsem schopen jednoznačně říct – jsem z Polné. Nebo z Jihlavy, kde jsem se narodil. Jihlavu vlastně objevuju až teď; je neskutečná. Já jsem z ní jako dítě znal náměstí, ještě bez Prioru, s dědou jsme vždycky šli do mléčného bufetu nahoře. Tak jsme se dívali, jak je to zakřivené, na druhé straně náměstí člověk vidí vesničky. To je jediné město, kde z náměstí vidíš krajinu. To jsou moje moje základní vzpomínky. Nevím, kolik mi mohlo být, čtyři pět let, chodil jsem do školky.
Děda dělal na dráze, měl zadarmo jízdenky. Když měl volno, tak mě vzal a jezdili jsme různě po Vysočině. Takže znám Vysočinu podle názvů stanic: Vladislav, Třebíč Borovina, Okříšky, Šlapanov, Kamenná... Zvlášť trasu na Prahu znám velice dobře, protože tam jsme měli příbuzné. Takže pro mě jsou Vysočina spíš trasy než nějaký dolík s úžasnou přírodou.
Můj silný životní pocit je, že nemám nikde – nemám rád slovo domov, je moc patetické – svůj kout. Ani tady už ho mít nebudu, protože když se člověk někam dostane v pětačtyřiceti, těžko to může považovat za domov.
Svatoslav jste objevili náhodou?
Vůbec jsem nevěděl, že Svatoslav existuje. Já bych asi nedokázal žít vyloženě v divočině. Kdyby fungovala dálnice, tak jsem v Brně za třicet minut, takhle jsme za čtyřicet minut u Brněnské přehrady. Takže distanc, ale zároveň kontakt. Je tady poslední stanice integrované dopravy.
Ještě je několik důležitých věcí, které byly kritériem pro to, kde zakotvím. Mám rád jižní svět, a to se vším všudy. Já bych nedokázal žít v místě, kde není možné vypěstovat meruňky, broskve, hrozny ... Dost to prožívám, moje polenská babička byla z rodiny zahradníků. Všichni moji příbuzní byli zahradníci. Mám silnou potřebu mít kontakt s přírodou, strkat prsty do hlíny a vidět, jak to roste. Svět jihu souvisí i s teplem, se sluncem a vysokým horizontem.
Já dělám víno. A tady to je poslední oblast, poslední vesnice, kde se to ještě daří, dál už jsou jenom švestky a brambory. Dcera mi ukázala teplotní mapu jižní Moravy a tady je taková kapka, jakýsi výplaz Podunají. Někdy mám pocit, když takhle vyjdu ven, že stojím někde v severní Itálii. Zvlášť v létě, když nejsou žádné stíny, slunce nad hlavou, malá černá loužička stínu u nohy. Ovšem zimy jsou tady opravdu velice chmurné, dlouhé, a já to nenávidím, takže tady napůl trpím a napůl jsem šťastnej.
Vy mi jistě dřív nebo později položíte otázku, jak to teda mám s tou Vysočinou. Můj vztah k ní je ambivalentní. Vždycky, když jedu přes Vysočinu, zvlášť na podzim, tak si říkám, tady bych žít nechtěl, tady bych být ani nedovedl. Kdysi dávno jsem jel autobusem z Jihlavy a někde u Jamného jsme potkali pravý venkovský pohřeb, jel vůz s koňma a v dešti šli lidi shrbení. Já jsem se chytl za hlavu a říkal jsem, ježišimarja, jen abych nezemřel na Vysočině!
Na druhé straně někde ta Vysočina ve mně je. Vysočina, to jsou pro mě především vzpomínky na prvních deset let. My jsme byli jeden z posledních domů v Polné, kousek od rybníka, který se jmenuje Peklo. Nemám Vysočinu vizuálně spojenou s nějakými scenériemi. Dokonce bych řekl, že mě to i trochu odpuzuje, tenhle typ Vysočiny, taková ta krajinářská. Přestože miluju Bohdana Lacinu, nedokázal bych nikdy malovat štíty chalup. A co úplně nesnáším, to je ta Vysočina = kýč, suché bodláky, zaváté chalupy, otvírání studánek, to úplně teču hrůzou.
Pro vás je tedy Svatoslav ještě součást Vysočiny?
Tady je to přesně na hranici, takzvané Podhorácko. Když bychom jeli na Tišnov, zlomí se to do svrateckého údolí, a to je úplně jiná krajina. Meandrující Svratka, okolo vysoké kopce, jako někde v Beskydech. Tady je rovina. Mně se velice líbí, když je něco na hranici, to myslím souvisí s typologií mé osobnosti. Abych se dokázal zmobilizovat, aby to se mnou něco udělalo, aby došlo k nějaké aktivaci, tak se něco musí svářet. Ve mně se musí cosi „šprajcnout“ , a tak si myslím, že tady ta Svatoslav, to je intuitivně přesně najitá pozice. Že to JE Vysočina, a NENÍ to Vysočina. A to je vono. Můj kamarád Honza Lacina, mimochodem synovec malíře Bohdana Laciny, říká, že na okrajích přírodního areálu se vždycky něco děje. Když jsem na hraně, je to pro mě zdroj velké energie. Trvalo mně dlouho, než jsem na to přišel. Vždycky přemýšlím nad tím, jestli to je moje fikce nebo jestli je to opravdu tak. Tak si říkám, jestli jsem si to s tou pozicí na hraně nevymyslel.
Jestli to tak vnímáte, tak to tak asi je. Každý si sebe nějak stylizuje a vytváří si svůj vlastní příběh, tomu se asi nedá vyhnout.
Mám tendenci si svět znovu tvořit. Je to jeden ze zdrojů mé kreativity. Prostě si ho znovu vytvářím. Když nefunguje tak, jak je, tak si ho vymyslím jinak. Vizuálně je Vysočina zoufalá. A není to jenom tam, odkud vyhnali Němce, kolem Jihlavy, Dobronín, Štoky. Celá Vysočina je taková.
Současná tvář Vysočiny na mě působí nesmírně depresivně. Nevkusný baráky, igelity vlají po polích a všude rozpadající se JZD.
Vy jste ale říkal, že když jste se sem přestěhoval, nějakým způsobem se do vašeho díla dostala krajina? Že se částečně považujete za krajináře.
Říká se, že jsou dva druhy malířů, krajináři a figuralisté. Já jsem asi ten krajinář. Mě figura nebere. Na škole jsem byl sice považován za portrétistu, nedávno jsem se k tomu vrátil a udělal jsem cyklus portrétů a poloabstraktních hlav. Ne, že by mě to nebavilo, ale je to tak nějak na okraji. Považuji se především za metafyzického malíře, zajímají praformy, archetypy, barevná hmota, která je sama o sobě konkrétní. Pro mě je skvrna barvy mnohem konkrétnější než třeba veristické holandské zátiší.
Krajina ve mně. Nejsem krajinář klasický, nedokázal bych jít do plenéru se stojanem. Dělat něco, co vidím, mě vůbec neláká. Mám představu krajiny v sobě, už dávno od dětství. Ale to je ta otázka s vykřičníkem, co bylo dřív – konkrétní krajina, která to otevřela, anebo to, co je ve mně a já jsem to našel. Doufám, že na to jednou přijdu.
Říkám tomu z nedostatku slov krajina. Ale byl by to spíš vesmír nebo prostor. Že je něco nahoře, něco je dole a linka horizontu je dělení. Zajímá mě ten řez. Přišel jsem na to včera večer, když jsem si dával ty cvičné otázky – že mě zajímá, co se děje mezi mnou, když v krajině fyzicky jsem, a tím, co vidím. Ten vztah může být v podstatě jakýkoliv. U mě je to návrat do hlubin. Do praforem, prapocitů, emocí, které vycházejí opravdu zřejmě z dětství. Temperování osobnosti, mentální lázeň. Svět bezčasí, kde je všechno a není nic. Proto je mi asi tak strašně blízký Šíma, jako jeden z mála českých malířů, i když formálně tam asi moc vztahu nebude.
Milan Magni je člověk i malíř spontánní a snad se dá říct, že základem jeho vnímání světa – běžného i uměleckého - jsou silné smyslové vjemy, které ale zároveň prochází racionálním „sítem“. Z tohoto nastavení vychází i jeho umění, hlavně malba, kterou uznává jako médium s určitou tradicí, jako práci s barevnou hmotou a světlem, jako možnost osobního gesta a dokonce jako výraz neokázalé metafyziky … Na druhou stranu si uvědomuje, že z dnešní pozice je nevyhnutelné malbu taky konceptualizovat, a tak zkoumá samotné principy obrazu a procesy malby (formát, malířské gesto, základní formy a kompozice) a volí k tomu redukovanou formu „intuitivní geometrie“. To vše je obsaženo i ve vystavené skupině maleb nazvaných příznačně a lapidárně Čtverec, který může být čtvercem malevičovským, čtvercem Josefa Alberse i jednou ze základních kosmických praforem. V duchu této rozprostraněnosti přístupů a náhledů i pobyt na venkově (ve Svatoslavi usazen od r. 2006) má i nemá vliv na jeho výtvarnou práci. Zdejší krajinu vnímá v celku, nejde o její jednotlivosti, které by jej upoutaly svojí vizuální atraktivitou, ale celkově o rytmus, změny barevnosti nebo světelné posuny. Svoji roli při práci v ateliéru hrají také prožitky z vycházek v plenéru. To vše se pak dostává, i když beze vší konkrétnosti, do jeho obrazů (např. cyklus krajin z let 2013 -17).
Hana Fadingerová, 2024
... cyklus maleb a kreseb Milana Magni nazvaný Prostor středu nás nevtahuje do prostoru perspektivně iluzivního; autor pracuje s energií barev a vytváří iluzi čistě malířskou – ale oloupanou na dřeň. Na jeho obrazech se hmota i barva propadají do neurčitého nekonečna, jinde se zvedají proti divákovi, v ploše zejí prostorové trhliny jako součást řádu – konstrukce obrazové plochy. Statický střed je dynamizován otevřením třetího rozměru, emočně labilní vertikální osy.
Petr Kovář, 2017
http://artalk.cz/2017/09/04/tz-beguni/
Intenzivní vnitřní dynamika jeho obrazů odkazuje k napětí skrytému pod povrchem krajiny, které je ale přes mnohost neustále se měnících přírodních forem vlastně stálé a trvalé. Magnimu se tak sama krajina stává abstraktním obrazem, který je třeba prozkoumat a pochopit.
Martina Šviková, 2013
... nemohl jsem se odtrhnout od Milana Magniho, od jeho abstraktního expresionismu na vyhozených plechových dílech. Kolikrát už jsem měl před očima malby, na kterých se autor tváří, že je outsider a neumí to (a popravdě řečeno - dopadlo by to asi stejně, i kdyby se tak netvářil), ale tady jsem najednou nebyl na pochybách - někdo to tu zatraceně umí a intuice má přesnou ruku.
Aleš Svoboda, 2010
Milan Magni patřil k těm absolventům brněnské pedagogické fakulty, který byl již za studií vnímán jako originální umělec. Začínal lapidárními abstraktními strukturami, osciloval a dodnes osciluje mezi skripturálním gestem a mnohem radikálnější oproštěností, jež jej přivedla několikrát k výrazné monochromii nebo k zajímavému rozehrávání jakéhosi konceptu "dotýkání se monochromie a jejího zpochybňování". Tiše a zdánlivě nenápadně se postupně zařadil (mezi Měkkohlavé*) jako jeden z mála skutečně originálních umělců mezi brněnskými malíři. Ovšem mezi Měkkohlavými měl také nezaměnitelnou pozici díky pravidelné účasti na vystoupeních kapely Florian, kde dokázal objevovat neobyčejné nástroje a tedy i jiné zvuky, než ostatní...
* pozn. Milan Magni
Jiří Valoch, 2009
MM vždy zajímala tematika, související s kosmologií, vznikem světa, přeměny chaosu v řád. Tyto ideové podněty interpretoval prostřednictvím archetypálních tvarů, které se v jeho malbě i kresbách objevují v různých pojetích a výtvarných polohách. I při sledování vývojových proměn tvorby MM zůstávají některé její principy shodné – malíř zásadně vytváří neiluzivní obrazový prostor, přičemž zcela eliminuje vyobrazení jakýchkoliv přírodních útvarů nebo forem vycházejících z reality souvisejících např. s vegetací, architekturou, s artefakty předmětného světa. Pracuje s geometrizujícím tvaroslovím, jako jsou sloupy, válce, kvadratické formy, člení a prohlubuje prostor diagonálami, liniemi vnášejícími dynamické aspekty do obrazové kompozice. Skutečnost, že jeho malby postrádají náznak iluzivního prostoru ovšem neznamená, že vytváří čistě plošné malby – důležitou obrazovou komponentou je pro něj barva, jejíž optické vlastnosti vytvářejí dojem prostorové hloubky – transparentní tóny tak kontrastují s barevnými odstíny vystupujícími do popředí, takže vzniká dojem ustupování, prohlubování prostoru.
MM využívá široké škály malířských technologií, umocňujících výrazový účinek obrazu. Kromě olejových a akrylových barev pracuje i s různými organickými materiály, vosky, které mísí s barevnými pastami, jež pak vytvářejí strukturálně rozličný povrch obrazové kompozice. Barva je nositelem emotivního působení malby – zvýrazňuje její harmonické či dramatické obsahové aspekty, podtržené expresivním gestickým projevem nebo naopak hladkým, splývavým rukopisem, prolínáním a vrstvením klidných barevných ploch. Pro malířský projev MM je tak charakteristická jak impulzivní spontaneita malířského gesta, tak dlouhodobější proces předcházející finální fázi vzniku malby, naplňující autorovu představu a pocit o jejím výsledné podobě. Při práci s barevnou hmotou je důležitým prvkem světlo, podtrhující její výrazový účinek, působící jako zdroj energie prozařující či odhmotňující vrstvy pastózních nánosů barev.
Dr. Jana Vránová, duben 2006
... tak, jako Milan vyzvedává z temného vodního sloupce proudnicové, třpytivé tvary, nechává i naše oči lovit z tajemných lazur svých pláten tvary, jež do nich ponořil a které zabydlují jeho kosmos. Jaký rozdíl mezi rybou pod vodním příkrovem a tím, co jsme právě vyzvedli z vody! I to je jeden ze zásadních rysů jeho tvorby – jako malíř (ale i jako vinař!) se zaobírá věčnou nehotovostí forem, neustálým bouřlivým rozením, utvářením, které je přírodě a vesmíru nejvlastnější. Zdá se mi, že se nejraději pohybuje ve sférách, kde dění prochází nedovršitelnou počáteční fází. Nehotovost jej fascinuje, zároveň se však snaží k hotovosti dospět, ačkoli ví, že jí nikdy nedosáhne.
To se obráží rovněž v jeho vinařské práci. Připravuje vína naprosto původního espritu pomocí klasických, polozapomenutých postupů. Všem Milanovým dílům je pak společná doslova sršivá energie, ta je snad pro něj charakterističtější než formální a technická stránka malby či senzorická polarita jeho vín.
Bogdan Trojak, březen 2006
M. není konceptuálním tvůrcem ani programovým malířem, tvoří vždy s bezprostředností a velkou mírou autenticity jemu vlastní. Jako malíř par excelent vrství nánosy barev, pracuje s neiluzivní perspektivou a počítá s efektem kontrastu nebo transparence – dosahuje tak dojmu hloubky nebo splývání. Ví přesně (a tyhle zkušenosti získal jak studiem malby starých mistrů, tak vlastní malířskou praxí), která barva má lazurní a která krycí schopnosti, kdy použít jaké médium a odhaduje, jaký výsledek bude mít experimentování s pigmenty. Výsledný obraz je vždy součtem působení optických i haptických účinků malířské faktury. Jeho malířskému projevu, který se jeví na první pohled velmi spontánní, však vždy předchází konstruktivní a racionální úvaha. Paradoxně tak malíř, jehož tvorba, jakoby se nepodřizovala žádnému řádu, navazuje na tradice klasiků brněnské malby – již tím, že jako jeden z mála současných malířů pracuje s enkaustikou, kterou do moravské malby ve 20. letech minulého století přinesl Antonín Procházka.
Dr. Marcela Macharáčková, 2003
Skladebným principem M. obrazů i kreseb, je již dávno uplatnění dvou či tří vrstev, které se vzájemně přehodnocují a reinterpretují nejenom esteticky, ale také sémanticky. Základem je redukce obrazové skladby na jakousi jednoduchou a zcela intuitivní spontánní geometrii, ta je zpřítomňována malířským nebo skriptorálním záznamem, jejich kombinací. Vnitřní dynamika M. tvorby vede k tomu, že se u něj střídají skupiny prací barevně a syntakticky oproštěných a realizace s výraznějšími barevnými kontrasty a dynamičtějším záznamem, což vnímáme jako dva komplementární aspekty jeho přístupu.
Jiří Valoch, 2001
M. M. je umělec. Tvrdím to se vším rizikem, kterým mě po delší době můžete omlátit hlavu. Důvod je jednoduchý! Kdyby nebyl umělcem, nevystavoval by, ale to on ne, urputně se chce jevit společnosti jako naprosto zbytečný tvor, který umí akorát obluzovat ženské a používat štětec. To, jestli se myje, anebo nemyje, je záležitost jiných orgánů.
M. M. bravurně ovládá techniku olejomalby až do poschodí pod ním, vytvořil za posledních několik let dílo, které by se neskromně dalo přirovnat k výchově dítěte odlišné pleti v podmínkách maloměstské aglomerace bez znalosti řeči domorodého obyvatelstva, značně vyspělejšího, jehož zálibou je fotbal.
Proto bych se bál souvislostí mezi M. tvorbou a stavění lodí za Vikingů, na což jsem už jednou, když jsem je taxíkem ze Skleněné louky, upozorňoval.
Marian Palla, 1998
M. M. respektuje vývojové návaznosti výtvarného umění. Zdrojem intenzity jeho projevu je (vědomá či intuitivní) volba postupů známých z dějin umění – cizelovanost archetypů vracejících se až k staroindickému umění, barevná svítivost proslulá v malbách pozdně renesanční benátské školy, barokní úsilí o gradaci výrazu, velkorysost konstruktivismu. Vědomí souvislosti historických kořenů a soudobého výtvarného jazyka aktualizuje M. tvorbu nedotčenou módními pomíjivými vlivy.
Dr. Bronislava Gabrielová, 1997